KNIHY, ČLÁNKY o Brezovej
J.J. PODBRADLANSKÝ
B R E Z O V Á
Opis
z mesačníka „Revue Naše Slovensko“,
ktorý vychádzal v rokoch 1907 až 1910.
text je pôvodný
Skoro
ze všech stran je Brezová obklíčena horami a kopci, jen na jihovýchodní
straně otevírá se úzké údolí. Malé Karpaty, táhnoucí se od Prešpurku směrem
severo-východním, končí za Brezovou malými kopci u Vrbového (ležícího již
na Povážsku). U Brezové náležejí k nim tyto hory: Zápače, Vršky,
Baranec, Periská, Úval a Bradlo. O samotě, níže Brezové, vypíná se
homolovitý vrch Ostriež, ku kterému se připojují Hliníky, Zadný vrch,
Kresánková, Kršiačky a Židovské; jsou tu méně úrodná pole, jako vůbec
veškeré polnosti brezovské. Kršiačky jsou kromě toho zalesněny. V Malých
Karpatech zdvíha se hora Klenová s pověstnou slují, kterou prý vykopal
a obýval Jánošík se svými druhy. Pověst vypráví, že pri kopání pomáhal
Jánošikovi sám čert. Dále nachází se tu u Dobré Vody „ztracený stok“, kde
z jara vyvěrá klokotavý pramen, čtvrt hodiny dále však ustává, až docela
zaniká, kterýžto zjev se opakuje,. V létě však studánka vysýchá, takže
mládež brezovská chodí se dívat na sluj a ztracený stok obyčejně v krásných
dnech májových.
Název
svůj vzala Brezová odtud, že tam kdysi hojně břízy rostly, čemuž nasvědčují
četné Březové kořeny, jež při kopání se nalézají.
Obec
čítá asi 4000 obyvatel, máme-li však na zřeteli i různé usedlosti horské, na
7000. Obyvatelstvo je čistě slovenské, náboženství ponejvíce evangelického
(augšp. vyzn.), málo jen katolíků. V dosti velkém počtu zastoupeni jsou
také židé, které však naši obchodníci zvolna vytiskují. Obyvatelstvo zaměstnává
se tu ponejvíce koželužstvím a rolnictvím. Koželuzi sdělávají hlavně kůže ovčí
pro obuvníky, leč toto odvětví pro konkurenci továren, lacinou vlnu a drahé
suroviny značně klesá. Tím více chápe se lid v poslední době pořádnému
obrábění polí, neboť tato ač tvrdá a pahorkovitá, skýtají přec při pilném
hospodaření úrodu uspokojující.
Středem městečka vede hlavní ulice, jež dělí se na horní konec, náměstí a dolní konec,
z ní pak vybíhají ulice: Závodie, Za pivovarom, Járok, Baranec, a Dolina.
Na horním konci stojí katolický kostel s farou a školou. Kostel byl
evangelíkům v čase pronásledovaní vzat. Nad náměstím spatříme „šaroveň“,
dílnu to na čistění vlny. Na náměstí je několik jednopatrových domů, mezi nimi
městský dům a evang. škola. Vedle této školy je hostinec, okolo něhož
vystoupíme branou k evang. kostelu, vystavěném na mírném svahu Surovina.
Věž kostela dosahuje výše 75 m. Pod kostelem je stará evang. fara, která má býti
sbourána a nová místo ní postavena. Na dolním konci je rovněž „šaroveň“, ale
již zanedbána.
Domy
na náměstí jsou pravidelné a většinou jednopatrové, v ulicích nepravidelně
stavěné a přízemní. Vejdeme-li do některého stavení, spatříme v předsíni
několik mis zavěšených na stěně a pár kousků hospodářského nářadí, ve světnici
fogaš (polici), na kterém jsou tanierky (talíře), džbánky a jiné nádobí, po
stěnách rozvěšeno je rovněž několik talířů a obrazů. Kromě toho spatříme tu
visící hodiny, žrdku s duchnami (žerď s přehozenými peřinami),
jednoduchý stůl, okolo kterého jsou lavice, v koutě skříň, schránku na
peníze, důležité listiny, náboženské knihy apod., v komoře konečně starodávné
truhly a velké bedny na obilí.
Národní kroj na Brezové se ještě hojně zachoval. Muži nosí široké nohavice, spodní prúcel (vestu) a vrchní kabát, obyčejně z modrého sukna. Klobouk má širokou střechu. Ženy nosí riasané kasanice (řásnaté sukně) z bílého plátna, černý krtoch (zástěru), děvčata ve svátek z jiné látky, cípaté rukávce, prúcel (náprsní živůtek) se stříbrnými gombíkami (knoflíky), v zimě nosí svrchní živůtek a kožich. Na hlavě nosí děvčata šátky, ženy čepce s cípy.
Silnice
vedoucí do Myjavy jde kolem katolického kostela, u něhož je katol. hřbitov a za
ním evangelický, mnohem rozsáhlejší. Na evang. hřbitově uložen je
k věčnému odpočinku Michal Hútzky, evang. učitel a znamenitý hudebník. Za
hřbitovem přijdeme do části města, zvané „Za pivovarem“, odkud spatříme část
údolí, kterým silnice postupuje podél malé říčky. Od silnice odděluje se
později polní cesta do Končin a usedlostí horských. O něco výše je mlýn
s pilou, nade mlýnem pak vystoupíme na horní louky , dnes již zorané. Dále
odbočuje polní cesta do Za-Tomáší a do Židovské doliny. Po té táhne se silnice
vršky a dolinami až do Myjava (11 km).
Silnice,
jež vede do Vrbového, jde hořejší branou, okolo evang. kostela na Surovín, dále
vyvýšeninou do Štefů, po té klesá do malé nížinky na Košarísky (obec
s kostelem, farou a školou), načež sestupujeme dolinou až do Vrbového
(15km).
Třetí
silnice, na Hradiště vedoucí, jde okolo opuštěné „šarovny“ na Doliny, načež
vine poděl říčky Brezové až na Hradiště (5km).
Z Brezové možno vyjíti také třemi polními cestami, z nichž prvá vede čarokrásným údolím z Barance do Chtelnice, druhá z Doliny, rovněž úchvatným údolím, po té do kopečka na Dobrou Vodu, třetí z horního konce na Záhumnie a Kršiačkami na Bukovec.
Již
jména různých míst ukazují nám, kde vlastně Brezová vznikla, tak „u Kadlecov“,
„na Surovíne“, jež jsou dnes v luka role změněna. Dnes tu spatříme tu
ještě senníky, které druhdy sloužili za stodoly. Příhodnější místo
k obývání byla však hustým březovím porostlá dolina, kde dnešní městečko
se rozkládá, takže je velmi výhodně položeno pro cestování, obchod a průmysl.
Tak pozvolna naše městečko se vyvíjelo. Když nastaly cechy, i na Brezové vidíme
jich zastoupený: řeznický, koželušský horní a dolní, krejčovský, obuvnický a
truhlářský, které se až dodnes se udržely.
Mezi
prvně probuzenými městečky v roku 1848 je i Brezová, a udatně, vítězně bojuje
na třech stranách, Při Bradle a pod Zápači.
S postupem
doby i dnes stojí ještě v čele, ačkoliv vystěhovalectvím jako jiná
slovenská městečka i ono utrpělo citelnou ránu. Dnes posílá syny své na studie
do středních, obchodních i průmyslových škol, čeho dříve nebývalo. Elementární
školy jsou tu ještě dosti nezřízené, čehož příčnou je stát; neboť, kdekoliv se
stát počne mísiti do školství, tam je vnášení maďarizace do škol i života veřejného
na denním pořádku. Evang. církev vydržuje si několik diplomovaných učitelů i
výpomocných, s vyučovací řečí slovenskou. Katol. škola však je od několika
let postátněna, tedy vyučuje se v ní maďarsky. Židé si vydržují jednoho
učitele sami (kvůli hebrejčině), druhého jim stát platí. Střední školy nám
slovenské nepovolí a o maďarské se neprosíme. V čtenářském spolku mohla by
býti větší činnost, cíl téhož nedovedou ještě, jak patrno, správně pochopit.
Kořeny
sloven. života se tu nedají podetít (moja pozn. podťať). Slovenský tisk,
noviny, kalendáře skýtají dobré našemu lidu, který si jich všímá a dle nich se
řídí.
V Brezové
a okolí zachovalo se nám několik místních pověstí. Tak vyprávějí tu o penězích,
které na modravém plamínku se suší.
Jistý
brezovský občan šel se po dešti podívat na svoje pole a luka. Spatřiv něco
lesknoucího, pokročil k tomu a shledal, že jsou to peníze, jež se tu
prosušují a že přišel v pravý čas,
kdy možno z nich bráti. Z nenadání však spatřil vedle sebe šedivého
starce, který počal s ním smlouvat, co že by byl ochoten za peníze tyto mu
dáti. Sedlák trochu zmaten slíbil sedm beránků a neznámý s tím souhlasil.
Leč nebyl to nikdo jiný jak čert, který peníze střežil a jenž slovem beránky
vyrozumíval lidské duše. A tak prvé číslo padlo na nešťastného sedláka. Sotva
že peníze domů donesl, skácel se pojednou mrtev – jeden beránek byl splacen.
Jiná
zase žena uviděla zmíněné peníze sušit se před svou zahradou. Chtěla je
sebrati, ježto však nebyl příhodný čas, peníze se propadly. Po několika létech
kopala cosi ve své jizbě, když tu náhle motyka o něco zazvonila. Kopala dále,
až se dostala se k penězům a vynesla je na povrch. Tu však přišla služka
na něco se optati. Selka jak ji spatřila , zaklela: „Čo ťa sem čert
doniesol!!“. Ještě to ani nedořekla a peníze propadly se znova, aniž se jich
kdy více dokopala.
Jiná
pověst vypráví o zakletém zajíci. – Jeden občan šel po dešti na hřiby, když tu
pojednou spatřil pod keřem spícího zajíce. Pomysliv sobě „Dobrá bude zaječina“,
přibližoval se opatrně a tichoučce. Leč když byl již asi na pět kroků, zajíc se
posadil a poslouchá. Milý občan zůstal stát a zajíc si zase lehl. Když totéž po
dvakrát se opakovalo, občan pokročil rázně v před, chtěje ho zachytit, leč
zajíc byl ten tam. I zaklel nehorázně: „Bozaj ma v r.., keď si ma nedočkal!“.
Sotva že však tato hanlivá slova vyřkl, strhl se silný vichr a vláčel jím
s místa na místo. Konečně u studánky ve Vodnej mrštilo to jím o zem, kdež
zůstal ležeti zkrvácený. Za chvíli šly tudy ženy z hor a nalezly ho v bezvědomí
se sedmi ranami na hlavě. Omyly jej, hlavu obvázaly a odvedli zpět do města. Od
tech dob nezachtělo se mu již nikdy zaječiny. – Praví se dále, že na onom místě
každý sedmý rok propadne kdosi témuž pokušení a trest.
Jiný
občan, brezovský nádeník, šel do Okience bez povolení na hon. Když již byl
v Okiencich, přiblížili se k němu náhle tři střelci, i schoval se ze
strachu za blízký buk. Když však ti tři k buku se přiblížili, předběhl je
z nenadání zajíc a jeden z nich uchopiv pušku, střelil po něm. Jaké
však bylo jich překvapení, když místo zajíce spatřili na zemi ležeti –
zmíněného brezovského nádeníka.
Jiná
pověst vypráví, kterak zámožný jeden kopaničiar (majitel horské usedlost) šel
okolo půl noci podnapitý domů. Když přišel v místa, kde před časem
v řece se utopili tři občané, vezouce zboží z trhu, zjevili se mu
pojednou oni tři utopenci nazí, tak jak je Pán Bůh stvořil. Pozdravil je slovy:
„Pán Boh vám daj dobrý večer!“, ale odpovědi nedostal. I šel dále svou cestou.
Jakmile však překročil práh svého domu, zjevili se mu utopenci znovu a on
následkem velikého leknutí zkácel se mrtev k zemi. Žena s dětmi plačíce
marně pokoušely se dobrou hodinu přivésti jej znovu k životu.
Jistý řezník zase šel do Končin podívat se na své ovce, které měl na chov. – Když tam přišel, spatřil, že cosi pod postelí se blíská, i počal hned vyzvídat, kde že k tomu přišli? Kopaničar, poctivý člověk jal se hned vyprávěti: „ Keď moje dety pásli ovce v Javorníkoch, v horách, ktoré sú pokračováním Bradla, staveli si tam búdku. Jeden raz mi boli jednu žlutú hrudu doniesli. Já som su ju pozrel a hodil pod postel; a keď večer nastal začala svietiť a svietila celú noc“. I řekl řezník: „Ale predajte mi to, načo vám to bude, já si dám z toho vážky uliať. Tu máte za to šestdesiať (60) krajcarov!“ Sedlák prijal nabídnutí, předal žlutou hroudu za 60 krejcarů, a tak stal se z řezníka boháč, neboť hrouda ona byla ryzí zlato.
Súčasťou článku sú aj 3 obrázky:
Titulná stránka prvého vydania knihy SVÁKO RAGAN Z BREZOVEJ z roku 1927
Ján Pravoslav Leška
https://sk.wikipedia.org/wiki/Ján_Pravoslav_Leška
Samuel Jurkovič
https://sk.wikipedia.org/wiki/Samuel_Jurkovič
Článok z knihy - Spomínajme otcov a osvecovateľov národa - Životopisy slovenských národných dejateľov, účinkujúcich v úradoch politickej správy. Zostavil Janko Gál - Podďumbiersky a spolupracovníci. Rok 1936.
Výročné trhy (jarmaky) v Uhrách:
Brezová,
- v pond. po 3 králoch,
- v pond. pred popolcom, na zelený štvrtok,
- v pond. pred sv. Duch.
- v pond. pred sv. Jan. krst.
- v pond po sv. Štef.kr.
- po sv. Matúši,
- po Imrichu
Predplatitelia Národnej pokladnice z Brezovej:
- Chovanec Pavel, obyvatel na Brezovej
- Danko Ján, glejár na Brezovej
- Fogelton Joz. učit. na Brezovej
- Gavura Sam. obyvatel na Brezovej
- Hroš Tom. ev. farár na Brezovej
- Janči Štefan, kurátor na Brezovej
- Kostelný Sam. rychtár na Brezovej
- Krajčí Ján, obyvatel na Brezovej
- Krajčí Juraj, garb. maj. na Brezovej
- Krutý Jur. obyv. na Brezovej
- Kúcky Jur. ev. učit. na Brezovej
- Lehotay Rud. adm. fary na Brezovej
- (Pani) Poláčková, rodz. Jurecky na Brezovej
- Poláček Ján, obyv. na Brezovej
- Šaško Mart. organár na Brezovej
- Štefánik Juraj, kurátor na Brezovej
- Veštík Martin, ev. poduč. na Brezovej
 |
| Litografia - slovenská verzia
Vydavateľ : Schwidernoch
|
 |
Litografia - maďarská verzia
Vydavateľ : Schwidernoch
|
 |
Litografia - návrh
|
 |
Dopisnica
Vydavateľ : Samo Gavora, Janov
|
 |
Dopisnica
Vydavateľ : Samo Gavora, Janov
|
 |
Dopisnica
Vydavateľ : Samo Gavora, Jano
|
 |
Dopisnica
Vydavateľ : Samo Gavora, Janov
|
 |
Dopisnica
Vydavateľ : Samo Gavora, Janov
|
 |
Dopisnica
Vydavateľ : Samo Gavora, Janov
|
 |
Dopisnica
Vydavateľ : Samo Gavora, Janov
|
 |
Pohľadnica zaslaná Andrejovi Hlinkovi do Ružomberka
|
 |
 |
| Príchod T.G. Masarika na Brezovú pod Bradlom dňa 19. septembra 1921 |
